Kaláb na 319 stranách, výstava a rozsáhlá monografie
Na podzim roku 2018 se v Traffo Gallery
v Pražské holešovické tržnici uskutečnila sólová výstava Jan Kalába, předního představitele graffiti a streetart scény u nás, výtvarníka a sochaře, známého především jako „Cakes“ či „Point“. Výstava trvala od začátku listopadu až do konce roku, a nesla název ,,Point of Space“. Vznikla k příležitosti vydání stejnojmenné monografie, která na více než tři sta stranách mapuje umělcovu tvorbu za poslední čtvrtstoletí.
Trafačka – chrám svobody Jana Kalába
V České republice Kaláb naposledy sólově vystavoval před třemi lety. Za tu dobu byl ale velmi aktivní ve světě. Jeho díla mohli lidé vidět v galeriích od Francie přes USA až po kolumbijskou Bogotu. Výstava v pražské nezávislé Trafo Gallery ale měla přidanou hodnotu – tomu, kde je Kaláb dnes, totiž předcházel určitý vývoj, s nímž je galerie bezesporu spjata. Po studiích na pražské Akademii výtvarných umění (AVU) našel Kaláb s dalšími kolegy
a kamarády Michalem Cimalou, Jakubem Neprašem a Blankou Čermákovou útočiště a ateliéry v bývalé trafostanici v pražských Vysočanech. Vniklo umělecké uskupení Trafačka, pod jejíž záštitou se v industriálních prostorech uspořádalo více než dvě stě výstav, koncertů, performancí, graffiti jamů, projekcí, workshopů
a mnoho dalšího. Příběh je popsán v publikaci Trafology (2006-2014) a v dokumentárním filmu režisérů Saši Dlouhého a Romana Vávry: Trafačka – chrám svobody (2011), jak prostor sám Kaláb pojmenoval. Zde měl také v roce 2008 svoji první samostatnou výstavu. Těšila se velmi dobrým recenzím. Jak napsal Jiří Machalický, výtvarný kritik a kurátor v Lidových novinách: ,,Jeho obrazy mají dokonale promyšlenou skladbu, v níž autor navázal na meziválečný konstruktivismus, na Modrianovy či Doesburgovy abstrakce. V malbě se projevuje volnost a dynamika, také jemný smysl pro barevné vztahy.“ Toho si také všímá teoretik Karel Srp v textu Visuté roviny, otištěném v katalogu druhé Kalábovy výstavy v Trafo Gallery (2011), kde své malířské počiny zpřesnil, rozvedl a pozvedl ještě na vyšší úroveň. Také Srp nachází v Kalábově malbě příbuznost s průkopníky abstraktního umění z počátku minulého století, kteří podle něj přišli ,,jednak s čistě geometrickým prostorem, vytvořeným ze strohých protínajících se plánů, jednak s prostorem kosmogonickým, oproštěným od závislosti na zemské přitažlivosti“… Srp podotýká, že k tomu Kaláb dospěl vlastní cestou, nikoliv vědomým osvojením již existujícího jazyka. Dále upozorňuje na další pozoruhodnou věc spjatou s umělcovou tvorbou: ,,Kaláb staví svůj obrazový svět z několika základních předpokladů, zastoupených dvěma protikladnými tvary – koulí a krychlí, kruhem a čtvercem, které se mu staly zdroji dalších posunů.“
Po deseti letech od první sólové výstavy tak mohli návštěvníci vidět aktuální Kalábovu práci. A to jak vrstvená prořezávaná plátna, plastiky, organické, barvami a energií překypující obrazy, tak i rudého skleněného ,,pointíka“,trojrozměrné graffiti, odkazující k historii českého sklářství, kterého tak Kaláb pozvedl na další, novou úroveň.
Monografie Point of Space
Dalo by se říci, že vyšla první souhrnná publikace referující o vývoji a díle českého graffiti a street art umělce u nás, který se z velkých měřítek ulic přesunul k plátnua následně do institucionálních prostor. Knihu nakladatelsky zaštítila výše zmiňovaná Trafo Gallery a autorem textu se stal Petr Volf, novinář a spisovatel, zabývající se výtvarným uměním, architekturou a designem.
Kniha je chronologicky řazená a obsahuje velké barevné fotografie pořízené ve většině případů Kalábem samotným. Jak sám říká, nedělal to jenom z marnivosti, ale podle pořízených snímků zpětně analyzoval kvalitu provedení jednotlivých pieců (pozn. jedna práce graffiti umělce/writera). Na začátku své tvorby si říká „Splash“, píše se rok 1993, a na pražské Kampě se objevuje jeho první graffiti. Na vůbec první pokus působí velice přirozeně a jak píše Volf: ,,nikdo by ho nepovažoval za dílo patnáctiletého writera“. Následně se prosazuje jako „Cakes“ a na přelomu tisíciletí přibírá ještě třetí identitu. Stává se „Pointem“. Pro svoji tvorbu si pečlivě volí místa
a nechává se jimi inspirovat, chce, aby dílo souznělo s okolím, nebo je ovlivnilo, v čemž myšlením připomíná architekta. Maluje po celé Praze a svá díla doplňuje o obsah, dnes bychom řekli statusy, kterými glosuje svět kolem sebe. Typická je pro něho propracovanost písmen, jejich elegantní vázání, vyváženost, plasticita
a komplexnost.
Další významnou kapitolou jsou vlaky, ať už ty povrchové, nebo ty jezdící v podzemí. Ty jsou mezi protagonisty graffiti tou nejvyšší laťkou, tím nejvyšším stupněm, za který se již graffiti umělec nemůže dostat. Hodnota vlakového graffiti je dána nejen nebezpečím ze strany policie či drážní ochranky, ale také tím, jak pomalované vlaky projíždí městy a krajinou. Jméno autora je tak mnohem viditelnější než na statické zdi, a zároveň proniká do světa. Jan Kaláb se začal vlakům věnovat v roce 1994 a jak sám uvádí, tak jich jako „Cakes“ stihl do konce dvacátého století pomalovat okolo dvě stě. V roce 2000 se mu podařilo dosáhnout úplného vrcholu. Tímto vrcholem bylo několik vlaků newyorského metra – město New York totiž proti graffiti radikálně zasahovalo. V roce 2008 dokonce vychází kniha Josepha Rivery, bývalého policisty z oddělení pro potírání vandalismu (Vandal Squad: Inside the New York City Transit Police Department, 1984-2004). Rivera dvacet let fotografoval pomalované vlaky autorů kteří mu unikali, některé ale nakonec za mříže dostal. Do knihy také zařadil vagón ,,Cakes“ Jana Kalába. Jakkoliv bizarní skutečnost to je, jde o vrcholné uznání, které se dostalo málokterému Evropanovi.
Trojrozměrné graffiti
V roce 2001 přichází nový zlom a Jan Kaláb vytváří své první 3D graffiti. Dalo by se říci, že se jednalo o vůbec první trojrozměrné graffiti, které bylo vystaveno v galerii. Dílo bylo prezentováno v rámci přehlídky mladých pražských a kalifornských umělců, která se odehrála v prestižní výstavní síni Mánes. Jelikož se jedná o chráněnou památku
a na její zdi se nesmí malovat, musel si autor poradit jinak. Vnikl tak trojrozměrný ,,Point“, objekt z přesně opracovaných dřevotřískových desek, jehož jednotlivá na bílo natřená písmena přišrouboval na zeď. Po ukončení přehlídky Kaláb objekt vzal a umístil do ulic Prahy, což poukazuje na úžasnou všestrannost díla – konkrétně na to, že se dokáže vrátit a fungovat v prostředí, ve kterém má kořeny. Další posun nastává v roce 2004, kdy Kaláb vytváří ilegální instalaci na Palachově náměstí v Praze. Jde taktéž o 3D „Point“, zpracovaný v impozantním sochařském díle, připomínající barvou i rozeklanou formou plameny. Dílo bylo díky fluorescenčním barvám možné vidět i po setmění a z dálky. Na místě vydrželo tři týdny a vyvolalo různé reakce i mimo streetartovou komunitu.
Kaláb vytvořil napříč kontinentem mnoho instalací jak venkovních, tak i vnitřních, které podpořily celkové prostory galerií a umocnily jeho výstavy. Svou tvorbou připomíná architekta – nejen tím, jak si pro svá díla pečlivě vybírá místa, ale také uměním představivosti, vrstvením a průnikem těles. Není proto překvapivé – , že svá první studijní léta strávil na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru Evy Jiřičné. Architektura ho ale svazovala, a tak nějaký čas tvořil v sochařském ateliéru Jiřího Beránka, odkud nakonec přeci jen odešel a přesunul se na AVU do ateliéru Jitky Svobodové.
Návrat ke své podstatě
Neustálým zkoumáním geometrických těles se v Kalábových dílech objevuje čím dál více kruh. Okolo roku 2013 se kruh transformuje v kouli a vznikají koulové sochy. Byl to nevyhnutelný posun, pro Kalába mají koule velký význam. Jde o magické objekty, které jsou nejen modelem země a celého kosmu, ale odjakživa také symbolizují touhu po dosažení dokonalé, nadčasové, vybroušené formy. Kaláb je jimi fascinován. Sochy vyrábí z laminátu, barevně upravuje pomocí stříkací pistole a nakonec vše uzavře bezbarvým lakem. Koule nechává v samostatných pozicích, ale také je spojuje do figurám se podobajících objektů, nebo je zavěšuje na tenkém vláknu do prostoru. Koule na sebe navazují v různých velikostech, kombinacích a uskupeních a daly by se přirovnat ke sdružování životaschopných buněk. Levitační princip uplatnil v roce 2014 v rámci výstavy Kupkovy děti (Les Enfants de Kupka) ve francouzském městě Puteaux, v němž žil nejen průkopník abstraktního malířství František Kupka, ale také například dadaista Marcel Duchamp. Tato výstava měla pro Kalába významný vnitřní rozměr, jelikož on sám je velkým Kupkovým obdivovatelem. Dílo pojmenované ,,Můj vesmír“ se nakonec stalo trvalou součástí výzdoby místní radnice, kde se úspěšná skupinová přehlídka konala.
Geometrické zkoumání dále rozvádí v cyklu pojmenovaném ,,Děravé plány“, kde analyzuje možnosti prostoru v rámci klasického obrazu. Plátna prořezává, klade na sebe a vytváří různé kompozice, a tak divákovi odhaluje, co se děje za obrazem. Předkládá průniky čtverce, kosočtverce či kruhu, přičemž v samotném středu se objevuje prázdný prstenec. Je to sofistikovaná hra založená na přesnosti vztahů jednotlivých prvků, které pospolu určují podobu vnitřku obrazů a dokládají mimo jiné i umělcovo soustavné hledání řádu a harmonie. ,,Děravé obrazy“ byly poprvé představeny v Chemistry Gallery v Praze-Holešovicích (2013). Teoretik Radek Wohlmuth v katalogu napsal: ,,Na jednu stranu jde samozřejmě o další díl jeho průběžného výtvarného zkoumání dalších možností geometrického tvarosloví, na druhou stranu se obloukem dostává zpátky k tématu svého jména, jen to, co dříve vyjadřoval písmem, teď zakódoval do svých obrazů prostřednictvím tvaru, který ale definuje obsah.“
Organické formy
Dalším poznávacím znamením či značkou Jana Kalába se stávají kruhové obrazy, jež vznikají souběžně s koulovými sochami a s některými nástěnnými malbami. Obraz není určen výhradně plochou napnutého plátna, stejně podstatnou roli hrají rámy. Vše začalo v Argentině, kde Kaláb namaloval na zeď velký černý kruh, symbolizující černou díru. Po následném přesunu do New Yorku dopěl k názoru, že potřebuje dělat kruhové rámy, protože rámy definují obraz a stávají se součástí kompozice. Tehdy měl štěstí a podařilo se mu po dlouhém hledání koupit pět kruhových rámů, které opatřil našepsovaným plátnem. Skladba barev byla brilantní, přinášející až psychedelické zážitky z ponoření se do zdánlivě tekoucího prostoru. Jejich stupňování je pečlivě promyšlené, například od černé až po plamenně červenou. Pozorovatel jako by se díval do hlubiny oceánu prozářené magmatem, nebo na setmělou oblohu, do níž vstupuje slunce. V roce 2016 uspořádala Castanier Gallery v kolumbijské Bogotě Kalábovi výstavu s názvem ,,Pulso Cromático“, na níž reagoval text: ,, Použití kruhu jakožto nádoby obsahující hmotu, která pulzuje barvami, vytváří dojem vln valících se přes ohraničení obrazu bez konkrétního směru, pocit jakési vnímatelné, ovšem neviditelné přítomnosti. Se svým sofistikovaným a zcela patřičným uchopením geometrie a barev nám představuje skvělou grafickou metaforu světa, ve které lze rozpoznat a pociťovat napětí mezi jednotlivými vrstvami i body, kde obrazy přesahují svoje limity, dokud se nespojí a vzájemně nekontaminují.“ To by nebyl Kaláb, aby stále neposouval své hranice. Vznikají tak různé kompozice, vyboulené i organické tvary, kde nepracuje pouze se štětcem, ale využívá
i stříkací pistoli a vytváří pozoruhodné gradienty připodobňující mraky v daných denních hodinách.
Závěrem
Jak píše Jan Kaláb na úplném začátku knihy: ,,Tvorba je jako dobývání neznámého území. Prostor, který neexistuje, dokud ho neobjevíte. Na cestě jedete někdy jen vyoraným polem, narazíte na pustý ostrov, nebo zabloudíte. Když nepřestanete hledat, může se stát, že se před vámi otevře úplně nový svět. A třeba bude tak oslnivý, že navždy promění ten starý.“ Tato úvaha naprosto podtrhuje Kalábovo snažení a nahlížení na svět. Od dobývání neznámého území při malování graffiti až po objevování zapomenutých prostor a vdechování jim nového života. Kaláb hledat nepřestal a díky tomu se mu podařilo objevit ,,nový svět“ hned několikrát. Je naprosto fascinující, když se člověk podívá na první ,,piece“ na Kampě a poslední pražskou výstavu v Trafo Gallery je opravdu vidět spousta práce, trpělivosti a zarputilosti. Je jen otázkou času, kdy se objeví nový svět, ještě oslnivější a lákavější než ten starý,
a posune umělce zase dál.